USA 2024: Bizoni, gejzíry, Karl a jeden zaspaný východ slunce

Yellowstone. Canyonlands. Golden Gate Bridge. Jackson Hole. Stačí pár slov a okamžitě se mi vybaví jaro 2024 – moje třetí poznávací výprava do Spojených států, nabitá místy, na která jen tak nezapomenu.

Když plány spláchne liják a smete blizard

Začátek ale rozhodně nebyl hladký. Původní plán překonat nejhorší jet lag dvoudenní zastávkou v New Yorku nakonec padl. Ve městě totiž panoval celodenní liják, jaký na nekonečných avenues opravdu nechcete zažít.

A tak jsme po příletu běželi napříč letištěm na navazující let z JFK dál na západ, aniž bychom z NYC viděli víc než přestupní haly a slejvák za okýnkem letadla. Únava po cestě nám zhatila hlubší průzkum Olympic National Parku a když předpověď strašila blizardem, museli jsme vyškrtnout i Cascades a Glacier. Úvod cesty tak byl ve znamení improvizace…

Fotoreportáž začíná v Seattlu, hlavním městě státu Washington a domově ikonické Space Needle. Měl jsem štěstí i smůlu zároveň – obloha se rozzářila nádhernými fialovými tóny, ale Mount Rainier se stydlivě schoval za mraky. A jako bonus se mi vybily baterky v dálkové spoušti a Nikoňácká mobilní aplikace (jako vždy) odmítla spolupracovat, takže jsem měl jen třicet vteřin na každý snímek a nemohl tak na fotce pořádně rozmazat do nachova zabarvená, pohybující se oblaka. Výsledek je sice trochu kompromis, i tak mám z těch fotek radost.

Z vynuceného přesunu přes stát Washington směrem do Yellowstone mě nakonec nejvíc zaujal most Vantage „Medal of Honor“ Bridge přes přehradu Wanapum Lake na řece Columbii. Na fotkách to vypadá jako krásné počasí – nenechte se ale zmást, fičelo tam jak blázen!

Samotný přejezd státem Washington mě ale překvapil. Nekonečné lány polí, osamělé domy rozeseté v nekonečném prostoru – ta prázdnota krajiny byla zvláštním způsobem fascinující. Přes Idaho a Montanu pak cesta vedla lesnatými horami a byla neméně krásná. Fotek z téhle části ale moc nemám – většinu jsem si užil jen zpoza volantu.

Setkání s bizony a medvědy

Neduhy počasí nás sice připravily o dva plánované národní parky, ale na oplátku nám koupily luxus v podobě více času v Yellowstone. A za to jsem byl nakonec opravdu rád. Má premiéra v nejstarším národním parku na světě mě totiž jedním slovem uchvátila. Přijeli jsme v období, kdy se příroda probouzela po zimě – jen pár dní před naším příjezdem otevřeli horský průsmyk Dunraven Pass Road a v jezerních zátokách se ještě držely ledové kry.

A hlavně – všude byla zvířátka! :)

Popravdě jsem netušil, co čekat. Říkal jsem si, že možná uvidíme jednoho či dva bizony a tím to skončí. Že se nám ale přes cestu přežene celé obrovské stádo, to jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu. A setkání s medvědem grizzly? To už byla úplně jiná liga.

Zatímco první den nás vítalo slunné jarní počasí, druhý den se nesl v typickém aprílovém duchu – vánice, mlha, vítr, slunce, déšť. Chyběla snad už jen bouřka s kroupami, aby byl výčet kompletní. Proměnlivé počasí ale některým místům dodalo až mystické kouzlo: do mlžného hávu se schovávající Grand Prismatic Spring dal v chumelenici jen tušit své majestátnosti, stejně jako celá Midway Geyser Basin. Naopak gejzír Old Faithful proti šedivé obloze trochu ztrácel na efektu… pokud to u něj vůbec jde.

Hory, jezera a dokonalé ráno, které jsem prospal

Pokračování na jih do národního parku Grand Teton a Jackson Hole byla už jen třešnička na dortu úchvatných zážitků ze státu Wyoming. Majestátní pohoří Teton Range se zvedá přímo na západním okraji parku a působí jako obrovská přírodní bariéra – impozantní i elegantní zároveň. Pod jeho štíty leží dechberoucí Jackson Lake a nekonečné meandry řeky Snake River…

Jestli se mi někdy v budoucnu podaří do Spojených států opět vrátit, Wyoming bude na wishlistu hodně vysoko. Mrzí mě snad jen jediné – že jsem se jednoho rána, kdy panovaly naprosto dokonalé fotopodmínky, nedokázal kvůli únavě vykopat z postele na focení za východu slunce. A ještě jedna věc, kterou budu muset příště rozhodně napravit: neměli jsme čas navštívit Jenny Lake.

Červené skály, vol. I – Kaňony a jedno nezapomenutelné svítání

Nebyla by to správná cesta po parcích západního pobřeží Spojených států, kdybychom vynechali Coloradskou náhorní plošinu. Že jste ten název ještě neslyšeli? Prakticky všechny národní parky Utahu a Arizony vyznačující se červenými skalisky totiž spadají pod tento geomorfologický celek.

My jsme si tentokrát pro začátek vybrali národní park Canyonlands, konkrétně jeho část Island in the Sky, a státní park Dead Horse. V obou se podobně jako ve slavnějším Grand Canyonu nachází dechberoucí výhledy na skalní útvary, které po miliony let vydlabávala řeka Colorado – v těchto místech zdatně sekundovaná zprava se do ní vlévající Green River, která se na formování okolního reliéfu podílela neméně výrazně.

Tentokrát jsme měli i štěstí na počasí: neskutečná viditelnost s čistým výhledem na La Sal Mountains na východě i Henry Mountains na jihozápadě. Zážitek doplnilo večerní focení v Dead Horse, kdy jsem měl celý kaňon prakticky pro sebe. Tedy… alespoň v té části, kde jsem se pohyboval. O pár set metrů vedle totiž probíhala romantická svatba při západu slunce – ale i ta byla v komorním duchu.

Dalšího dne ráno jsem našel síly na focení během svítání u Mesa Arch v Canyonlands, jednoho z top highlightů celé cesty. Horko těžko vybírám nejlepší snímky – byla to jedním slovem paráda.

Červené skály, vol. II – „Tři roky, dva měsíce…“

Pokračování na jih do teplých krajin nás zavedlo do Monument Valley, na území indiánského kmene Navajo. Přiznám se, že jsem už měl možnost se sem podívat a překvapilo mě, o kolik víc se to tu za těch deset let zkomercializovalo. Tam, kde dřív stála jen punková dřevěná cedule označující místo, kde Forrest Gump dokončil svůj více než tříletý běh napříč Spojenými státy, je dnes parkoviště a řada stánků se všemožnými cetkami.

Samotné údolí si však svůj charakter vzít nenechalo. Pořád je stejně impozantní, majestátní, oslnivé. Podmínky na focení tentokrát nebyly ideální – a když se podvečerní světlo konečně začalo lámat do teplejších tónů, přihnala se slabší písečná bouře a zahalila krajinu do béžového oparu. Raději jsme se tedy poskládali do auta a vyrazili polykat další kilometry nekonečných cest amerických prérií.

Červené skály, vol. III – Malá řeka, velká díra

Na závěr okruhu po oranžových skalách nesměla chybět zastávka na jižním okraji Grand Canyonu – místa, o kterém snad každý alespoň jednou v životě slyšel a které skutečně stojí za to vidět. Člověk nemusí být žádným velkým fanouškem geologie (což fakt nejsem 😃), aby ho nefascinovaly odhalující se „letokruhy“ Země, které ve skále vyryla jedna relativně malá řeka.

Colorado River má v Grand Canyonu povětšinou šířku mezi 60 a 100 metry. Spoušť, kterou za sebou ve spolupráci s erozí zanechala, je ale… ano, přesně tak – dechberoucí díra do Země.

V samotném Grand Canyonu jsem fotil pozdě odpoledne na východní straně parku a pak jsme spěchali dál na západ slunce k Horseshoe Bendu. Tam nás ale čekalo nemilé překvapení. Parkování na krajnici nahradilo obří parkoviště, punkovou procházku po pouštní pěšině zase vybetonovaná cesta… a co hůř, z focení na okraji skály s hrstkou nadšenců se stala tlačenice o nejlepší místo spolu s bambilionem lidí mačkajících se u zábradlí.

Stativ? Bez šance. Nezbylo než fotit z ruky a doufat, že z toho něco bude. Vyšlo to jen napůl – při zvětšení na 100 % si pozornější oko všimne neostrosti hlavně v popředí. Ale upřímně? Na to, jaké byly podmínky, jsem s výsledkem vlastně spokojený.

Měsíční krajina a nekonečné silnice

Po povinné zastávce v Las Vegas a zkoušce štěstí v casinu (ne, jackpot jsem opravdu nevyhrál 😅) následoval přesun do slunné Kalifornie. První zastávka nás zavedla do měsíční krajiny Údolí smrti — naprosto fascinujícího parku jako z jiného světa. Ne nadarmo se zde natáčely scény do Hvězdných válek.

Vzhledem k povaze naší cesty jsem nemohl zůstat přes noc a vyzkoušet si legendární absolutní tmu, i tak jsem si ale odvezl řadu záběrů, které mi dělají velkou radost.

Začali jsme na západní straně parku na Zabriskie Point, s výhledem na solné jezero, zvrásněná skaliska a majestátní hornatou zeď na druhé straně údolí. Nemohli jsme vynechat Devil’s Golf Course (Ďáblovo golfové hřiště), kde bych opravdu nechtěl hledat míček, a také Badwater Basin — nejníže položené místo na západní polokouli. A aby toho nebylo málo, v podvečer tu bylo stále přes 40 °C (105 °F).

Po průjezdu Artist Drive a krátké zastávce u písečných dun Mesquite Flat Sand Dunes, kde se stíny už notně prodlužovaly, jsme pokračovali dál na západ, ven z parku, po nekonečných rovných silnicích uprostřed pouště…

Jaro, zlaté světlo a kalifornské parky

S blížícím se koncem naší výpravy jsme nemohli vynechat národní parky v pohoří Sierra Nevada. Po více než týdnu ve skalách a pustinách zněla vidina procházek v bujné vegetaci jako balzám na duši. A navíc – nevidět nejmohutnější strom světa by byla přece obrovská škoda. Mohutné sekvojovce v národním parku pojmenovaném po nich jsou skutečně impozantní; člověku až přeběhne mráz po zádech, když si uvědomí, že ty nejstarší začaly růst na konci doby bronzové…

Po Sequoia následoval Yosemite a jeho legendární údolí, kde jsem se na druhý pokus konečně dočkal masivních vodopádů a krásné jarní krajiny čerstvě probuzené ze zimního spánku. Podobně jako v Yellowstone jsme i tady měli štěstí – cesta na Glacier Point se po zimní uzavírce otevřela jen pár dní před naším příjezdem.

Z fotografického hlediska patřily tyto parky paradoxně k nejslabším – většinou jsme v nich byli v době velmi ostrého světla a ve chvíli, kdy se podmínky zlepšily, už jsme byli na cestě dál.

Paradoxně nejhezčí fotky nakonec vznikly až cestou z parku směrem na západ, když podhůří Sierra Nevady zalilo zlaté slunce a já jen fotil a fotil…

Nejkrásnější most a Karl na dovolené

Karl mě má rád. Tedy… alespoň si to myslím (a raději klepu do dřeva, abych to nezakřikl). Že nevíte, kdo je Karl? Jak mě poučila kamarádka, která dlouhodobě žije v San Franciscu, jde o jméno mlhy, která se ve městě vyskytuje dost často. Je tak proslulá svými „schovávacími“ schopnostmi, že má dokonce vlastní Instagram 😅. A výhledy na Golden Gate Bridge – nejkrásnější most světa – si bere obzvlášť ráda.

Měl jsem to štěstí podívat se do města dvakrát a při obou cestách jsem si užil západy slunce nad mostem bez mlhy – k mému štěstí si Karl asi vybíral náhradní volno 😃.

Při této výpravě jsme jako správní turisté vyzkoušeli legendární lanovku, vyjeli na vyhlídku Twin Peaks, podívali se na lachtany na Pieru 39 a nakoupili hromadu suvenýrů 😃. Konec cesty se totiž nezadržitelně blížil…

Před závěrečnou tečkou putování po západním pobřeží jsme nemohli minout Baker Beach a Battery Spencer a zdokumentovat tu červenou kovovou krásu ze všech možných úhlů. (Sakra, jak já ten most miluju!) A pak už jen zabalit… a zpět na letiště.

Velké jablko a další prošvihnuté focení

Na závěr tripu jsme si ještě střihli mezipřistání v New Yorku, původně plánované na začátek výpravy. První večer jsem si rval vlasy, když jsem nechal fototechniku na pokoji a pak se jen se slzou v oku díval na dramatické večerní nebe nad skyline Manhattanu z Brooklyn Bridge Park.

Ze závěrečné prosluněné procházky Manhattanem jsem si odnesl spoustu snímků na památku do rodinného alba — na nějaké větší focení už nebyl prostor. Kumulovaná únava po třech týdnech cestování převládla, stejně jako dobrý pocit, že celá výprava dopadla skvěle.

Epilog

Procházím doma v Posázaví stažené fotky a do hlavy se mi pomalu vkrádají myšlenky na příští cestu. Už je to rok a půl, co jsme se vrátili, a život se mezitím roztočil v neuvěřitelném tempu. Jedno je ale jasné – příště si dám víc času na fotografování, i za cenu toho, že se dostanu na méně míst.

Láká mě pokračování po severozápadním pobřeží: národní parky státu Washington, oregonské pobřeží Pacifiku, možná i Kanada a Vancouver Island. Rád bych se vrátil i do Wyomingu – podzim tam musí být nádherný.

Snad brzy…