Budu vám vyprávět krátký příběh. Příběh tvrdohlavého fotografa, který když si něco umane, tak to prostě vyfotí. A ten chlápek jsem já, překvapivě :-) Na podzim roku 2020 jsme byli s rodinou na dovolené v Českém ráji. Pravda, jet na dovolenou v listopadu možná nezní úplně lákavě - se sluníčkem příroda šetří jako se šafránem, a když už máte to štěstí, že není ocelově šedivá obloha, nekončící déšť či uragán, začne se smrákat okolo půl páté odpolední. Nojo, jenže covid a s ním spojená omezení cestování nám udělaly čáru přes rozpočet, takže místo cesty na Azory jsme se museli spokojit s chatou v České republice, což bylo ale pořád lepší než vysedávat v kanceláři na Pankráci. Dovolená to byla nakonec příjemná, jelikož jsem si (jako prakticky pokaždé) přibalil i svou fototechniku, měl jsem štěstí na několik parádních ranních focení a rozšířil tak svoji podzimní galerii o několik nových kousků.
Na konci týdne jsem při studiu předpovědi počasí a okolních vyhlídek do krajiny dostal nápad zajet na východ slunce na Ještěd. Ostatně - proč ne, modely predikovaly silnou inverzi, takže byla velká šance dostat se nad mraky. Při propočítávání časové náročnosti jsem ale musel myšlenku zavrhnout, jelikož bych se nestíhal vrátit tak, abychom stihli zabalit a jet z chaty domů. Nebo možná stíhali, ale vše by bylo až moc na krev a já neměl chuť se o dovolené zbytečně stresovat.
Namísto ranního focení jsem si tedy následujícího dne přispal, naložili jsme auto a hurá zpátky do Prahy. Během dne jsem si na Facebooku všiml ranního záběru z Ještědu, úžasné fotky, ne nepodobné té, jakou jsem si vizualizoval v hlavě... Nemusím asi nikomu říkat, že jsem si hodně nadával, že jsem to nějak časově nevymyslel. Nevadí, nevadí, předpověď počasí je stabilní a zítra má být stejná, ne-li větší inverze. Není všem dnům konec! Nachystal jsem si na ráno snídani a teplé oblečení, nabil baterie, nastavil budíka, abych vstal brzy...
... a ...
... zaspal jsem.
Hodně nepublikovatelných slov proběhlo mou hlavou, když jsem otevřel Facebook a uviděl, že jeden chlapík na Ještěd nejen, že vyrazil, ale také vysílal živě, jak to tam vypadá. Podmínky naprosto perfektní... Jediný problém byl, že jsem byl o 100km na jih stále v pyžamu v posteli a ne se stativem na vrcholku hory. Nevadí, nevadí, řekl jsem si, předpověď na zítřek sice slibuje příchod tlakové níže, ale až během dne, je tedy poměrně velká šance, že inverze vydrží až do odpoledne. Večer jsem se ještě pro jistotu podíval na Počasí na ČT před hlavními Událostmi, kde potvrdili to, co jsem sám vyčetl z meteorologických modelů. Dobrá, stále je šance zítra svou chybu napravit... Jenže v TV publikovali také fotku od chlapíka, který na Ještědu toho rána byl, takže už o potenciálních skvělých podmínkách nevědělo jen pár fotobláznů, ale široká veřejnost. Když jsem následujícího rána vstal brzy a dorazil na sever, posledních pár kilometrů jsem jel ve vláčku aut. Na parkovišti cca kilometr pod vrcholem nebylo možné najít volné místo a závěrečné stoupání připomínalo spíš cestu na rockový koncert než výšlap na východ slunce. Na vrcholu jsem marně hledal místo, kde bych se mohl postavit se stativem, bylo tam asi 200 lidí, možná víc ...
... a ...
... byla mlha.
Inverze spojená s tlakovou výší skončila dřív, než předpovídaly modely, takže jsem tam já i dalších pár set lidí mrznul zcela zbytečně... Většina z nich kvůli tomu, že včera koukali na večerní zprávy a říkali si, že to musí taky zkusit. Já proto, že jsem včera zaspal!
Jsem tvrdohlavec, to už jsem psal. Zkusil jsem to znovu a znovu. Kdykoli vypadala předpověď aspoň trochu nadějně, sbalil jsem techniku a vyrazil na sever. Cesty končily pokaždé stejně - romantickou snídaní ve dvou (já a foťák) či romantickou snídaní ve třech (já, foťák a dron), zírajíc z auta buď na nekonečnou mlhu, nebo nekonečnou mrznoucí mlhu.
Už ani nevím, kolikrát jsem neúspěšnou cestu na sever absolvoval. Až o rok později, v listopadu 2021, jsem si jako vždy zabalil techniku včetně snídaně a čaje do termosky a vyrazil. Cestou od Liberce nahoru na horu jsem měl divný pocit, mlha byla až moc řídká, takto řídkou jsem ji tady nezažil. Počkat! Tamhle je hvězda na obzoru, ne?
Byla!
Dojel jsem na parkoviště, popadnul techniku a utíkal fotit. Všude okolo se rozprostíralo nekonečné mlžné moře. Na protějším svahu se oblaka valila přes vrcholek a prodírala skrz stromy, v dálce byly viditelné vrcholky Jizerských hor a Krkonoš. Bylo to jako zázrak, jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem během focení zažil. Na vrcholku jsem potkal další dva fotografy, což byl ideální počet na to sdílet radost z úžasných podmínek. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli fotit na foťák nebo na dron, nakonec jsem se rozhodl pro multitasking – zatímco foťák na stativu snímal dlouhé expozice s ND filtrem, fotil jsem na dron letecké snímky. A když jsem potřeboval pracovat více s foťákem, snímal dron time-lapse video. Byl jsem doslova na roztrhání :-).
Když zlatá hodinka skončila, dali jsme si s foťákem a dronem opět romantickou snídani ve třech. Tentokrát ne v mlze, ale hezky na lavičce na sluníčku, kochajíc se nádherným výhledem na nekonečné mlžné moře. Hřálo mne u srdce pomyšlení, že mám na kartě tucty perfektních snímků a těšil se, až je stáhnu do počítače a zpracuju. Stihl jsem to během dne, poslal jeden vybraný snímek do České televize a večer v hlavní zpravodajské relaci se dmul pýchou, že tentokrát byl vybrán můj snímek.
Stálo to za to!
Jen doufám, že jsem svou fotkou ve večerních zprávách nenalákal moc lidí na vyšlap na Ještěd následující den, protože inverze v noci opět skončila, takže pokud tam někdo vyrazil za focením, nezbylo mu než dát si romantickou snídani s foťákem a výhledem do nekonečné mlhy... Ale kdo ví? Třeba jsem inspiroval někoho stejně paličatého, jako jsem já...
Zajímá vás, jaké snímky jsem si přivezl domů? Níže je malá drobná ukázka, další naleznete v galerii dedikované Ještědu a Jizerským horám.
