Příběh měsíčního kostela

Ty nejlepší věci se stanou náhodou. Když jsme se v lednu roku 2024 stěhovali do našeho domečku v Posázaví, netušil jsem, jaké krajinářské krásy zde budu objevovat. Ranní mlhy, které fotím ze všeho nejraději, jsou zde téměř nejčastější v celé republice. Nad ránem se tak stačí podívat z okna a buď vyrazit, nebo si prodloužit spánek. Má to i svá úskalí, nejednou jsem neměl čas jít fotit - ať už kvůli pracovním povinnostem nebo čistě kvůli odvážení našich ratolestí do školky - a pak si jen zoufal při pohledu na krásná zamlžená údolí. 

Nedlouho po nastěhování jsem si při pozorování krajiny všiml jakési struktury v dálce na horizontu. Se ženou jsme spekulovali, co jen to může být, můj 500 mm teleobjektiv však brzy dohady utnul s tím, že jde o kostelík a několik vzrostlých stromů vedle něj. Je to pořádná dálka, vzdušnou čarou 17 a půl kilometru, ale při přiblížení vypadal více než sympaticky. Nedalo mi to, otevřel jsem mapu a zkoumal, kde se asi nachází. Po půlhodince pátrání bylo jasno, o jaký kostel se jedná. A nezlobte se, ale nemohu uvést, kde se nachází, aby se mi tam časem nenastěhovaly mraky fotografů. Kdo bude chtít, najde si ho, není to zase tak těžké 😊.

Tento kostelík mne nepřestával fascinovat. I přes obrovskou vzdálenost se stával motivem mých minimalistických snímků ranních Posázavských mlh. Jednou ráno jsem dokonce při odjezdu do práce dal manželce nastavený foťák s tím, že to rudé nebe úsvitu za kostelem potřebuju mít vyfocené, ale že nestíhám a pak ji po telefonu instruoval, jak má poskládat kompozici… 

• 

• 

• 

• 

Podzim 2025

Pak přišlo září 2025 a úplné zatmění Měsíce. Mělo trvat pěkně dlouho a navíc se mělo konat při východu Měsíce, což slibovalo zajímavé možnosti kompozice. Dlouho jsem si lámal hlavou nad tím, kam na tento úkaz zajet, když mi v hlavě problikla myšlenka na zmiňovaný kostelík. Rychlá kontrola s mapou a aplikací na plánování mi potvrdila, že by to mělo klapnout. 

Zabalil jsem techniku, sednul do a auta a po půl hodině cesty se postavil na čerstvě posekané pole přesně proti vchodu v dostatečné vzdálenosti, aby Měsíc vyniknul. Jenže byl opar… a opar byl tak silný, že když se Měsíc v zatmění konečně objevil, byl už prakticky mimo záběr… 

Co následovalo by se dalo popsat jako sprint za novou kompozicí. Měsíc se po nebi hýbe mnohem rychleji, než by se na první pohled mohlo zdát, a tak jsem posbíral techniku a s foťákem na stativu utíkal blíže ke kostelu. Tam se krajina svažovala do údolí, od čehož jsem si sliboval získání času na dobrou kompozici. Totálně splavený a navíc po setkání s hlubokým blátem špinavý až po kotníky jsem se nakonec dostal do místa, kde vznikla následující fotografie. 

Mám z ní obrovskou radost i díky tomu, že jsem si ji musel vybojovat solidní improvizací. Mimochodem, je to jeden ze snímků, který mi nyní visí na výstavě na zámku Karlštejn. 

Léto 2026

Každý rok si dávám od focení na pár týdnů pauzu, někdy i dva-tři měsíce. Většinou to vychází na léto, kdy je krajina suchá, ranní mlhy se prakticky nekonají a když už, tak v nekřesťanskou hodinu. Letos je tomu podobně, i když jedny z nejkrásnějších mlh jsem chytil 21. června na letní slunovrat, kdy vstávání opravdu bolelo. 

Od té doby ale foťák většinu času odpočíval, až do konce července, kdy mne lákalo focení úplňku. Prošel jsem si v plánovací aplikaci úhel vhodný na focení a zjistil, že při troše štěstí jej chytím přesně za mým oblíbeným kostelíkem. Navíc nedaleko od domu, a tak jsem se v pantoflích vydal na vyhlídku s nevelkým očekáváním, ostatně 17 kilometrů je daleko a můj 500 mm teleobjektiv přeci jen není tak dlouhý, jak by bylo potřeba. Navíc byl velký opar, zase… 

Výsledek předčil má očekávání a jedno vím jistě - na příští léto, kdy bude úplněk opět vycházet tímto směrem, si musím zajistit delší sklo, aby byla výsledná fotka ještě lepší. 

A tím se pomalu dostáváme k tomu hlavnímu - zatmění Slunce 12. 8. 2026. Dlouho jsem měl v kalendáři napsáno, že se v tomto týdnu vydám do Španělska, což jsem ale více nerozplánoval. 10 dní před zatměním jsem zkoušel naplánovat last-minute roadtrip s přáteli, zpočátku je to lákalo, ale nakonec jsme se domluvit nedokázali. 

Úplné zatmění Slunce je něco, co si přeju vidět od roku 1999, kdy jsem nastoupil na osmileté gymnázium a náš pan třídní nám vyprávěl o svém zájezdu do pásu totality na Balatonu. Jsem ale také fotograf a z podobných zážitků si chci odvézt co nejlepší fotku - zatmění ve večerních hodinách je pro to jako dělané, jelikož si můžete do kompozice přidat siluetu okolních budov, osob, zkrátka čehokoli, co vaši kreativní mysl napadne. 

Ostatně toho jsem se s cestou do Španělska bál nejvíc - neznalost prostředí a plné odkázání na plánování díky mapě a radám z internetu znamenalo, že bych se s největší pravděpodobností ocitl na místě se stovkami dalších fotografů, jakákoli improvizace na místě by tak byla více než složitá. Aby toho nebylo málo, půjčovny aut vyšpehovaly cenovky do astronomických výšin, i ta nejlevnější vozidla byla na dva dny za 25 tisíc korun (cca €1000)… 

V Čechách se mělo konat až 88 % zatmění, navíc také nad horizontem, srpek zatmění také sliboval možnosti krásných kompozic. Myšlenka, že srpek Slunce pošlu mezi věže dvouvěžatého kostela, se mi více než zamlouvala jako alternativa k výletu do Španělska. 

Jenomže většina kostelů má z historických a teologických důvodů vchod směrem na západ… 

V alternativách jsem měl kostel v Chrudimi, při rešerši jsem ale zjistil, že ve výhledu stojí nevzhledný obchodní dům. Hrad Hazmburk v Českém Středohoří sliboval zajímavou kompozici, stejně jako Kunětická hora nebo Ještěd. Byly to zajímavé motivy, ale žádný z nich nebyl tak úplně můj.

Strávil jsem nad mapami dlouhé hodiny vymýšlení, v Praze vycházel dobře chrám sv. Víta, který už mám v ranní mlze a je opravdu majestátní. Jenže katedrálu budou fotit desítky, možná stovky lidí, co budou mít totožnou fotku… 

Až jsem se podíval z okna a došlo mi to.

„Můj“ Posázavský kostel… 

Rychle do mapy, projít možné vyhlídky ve správném úhlu. 

Bingo, tohle by mohlo vyjít…

S blížícím se dnem D se má rozpolcenost projevila naplno. Možnost vidět na vlastní oči sluneční korónu a zažít ten mystický okamžik totálního zatmění bylo něco, co mi vrtalo v hlavě a neustále jsem kontroloval možné lety. 

V úterý, den před zatměním, jsem už měl v košíku zpáteční letenky do Valencie. Nejdřív jsem ale vzal svého čtyřletého syna podívat se ke kostelu, jestli mne plánování varianty B nezklamalo. 

A tam mi to došlo. 

Stačil jeden pohled na dokonalou siluetu na horizontu a jeden nevinný komentář. 

„Tatínku, já bych to zatmění chtěl vidět s tebou“… 

V tu chvíli opadly veškeré úvahy o noci pod hvězdami ve Valencii, sdílená radost je nade vše a možnost vysvětlit dětem, co se ve vesmíru děje a mít je u toho, když vznikají fotky, na které budu vzpomínat do konce života, byla krásnější představa než minuta a půl totality ve Valencii. 

Že si doplním unikátní sérii zatmění Měsíce a Slunce s jednou stavbou, byl jen příjemný bonus. Ostatně, zatmění Slunce je de facto inverzní foto Měsíce 😃

Navíc, příští rok bude ve Španělsku opět úplné zatmění Slunce a s lepším plánováním než letos (což je prakticky jakékoli 😃) jej zažiju s celou rodinou. 

Zbývalo jediné - vyčistit techniku, nabít baterie, najít druhý stativ, oživit stařičký Nikon D7100 na sekvenční focení… a sehnat solární fólii, o níž jsem si myslel, že půjde bez problémů koupit u nás na hvězdárně. 

Inu, nešla… 

Lidé ji vykoupili prakticky všude, obvolal jsem snad všechny možné obchody, hvězdárny a planetária v okruhu 150 km, nikde nebyla k dispozici. Na Facebooku mi jeden člověk nabídl prodat zbytek té jeho, ale byl až z Náchoda, což už bylo časově dost na hraně. 

Nakonec jsem podstoupil skoro tříhodinový výlet na otočku do Neratovic, kde se objevil další inzerát. 

Vše bylo ready, teď to nepokazit. 

Přiznám se, byl jsem nervózní. 

Moc dobře jsem si uvědomoval, že tady není prostor pro chybu, opakování už nebude nikdy možné. Na západě byla navíc vysoká oblačnost, což nervozitě nepomohlo. 

Na místo jsem vyjel sám, abych vše připravil, a když bylo hotovo, vyndal rybářskou židličku, speciální brýle a show mohla začít. 

Žena s dětmi dorazila o chvilku později, na ten okamžik, kdy za mnou děti běží, skáčou i kolem ramen a já jim jdu ukázat, co se děje na nebi, nezapomenu do konce života. 

Po rychlém varování, aby mi nedrcly do stativu se sekvenčním focením, se společně chvilku kocháme přibývající siluetou Měsíce před slunečním kotoučem. Slunce jde do mraků, ale stále je dobře vidět, naštěstí. 

Beru druhý foťák s teleobjektivem a začínám fotit detaily s kostelem. Děti běhají kolem mne, švitoří, radují se, chtějí vidět na displeji náhledy fotek. 

• 

• 

• 

• 

Fotíme, dokud to jde, pak si společně dáme svačinku a chystáme se na cestu domů. 

Udělám si ještě jeden snímek červánků za kostelem a v duchu si říkám, že přesně takhle jsem si to představoval. 

Dcerka jde hned po návratu spát, syn ještě chce vidět padající hvězdy - Perseidy jsou tento den v maximu a navíc je nov, čili nejlepší možné podmínky. 

Sedáme na rybářskou židličku za barákem, koukáme na nebe, obdivujeme krásné bolidy, než je čas jít spát. 

Tedy alespoň pro synátora. 

Já, pln dojmů, usínám až pozdě nad ránem po tom, co projdu fotky z jednoho foťáku a ještě jednou si prožiju ten krásný večer. 

Jak s oblibou říkám:

Fotografové žijí dvakrát…