2025 ve zpětném zrcátku: mlhy, Morava a fotky v televizi

Jak ten čas letí… Přijde mi to jako včera, kdy jsem na konci roku 2024 seděl doma v Posázaví, díval se z okna a bilancoval své fotografické radosti uplynulého roku. Tehdy jsem si sliboval, že než začnu publikovat další fotky, musím dodělat rodinnou fotoknihu z roku 2023 – což se nakonec podařilo.

O rok později sedím na stejném místě, za oknem leží čerstvý sníh a já se znovu ohlížím zpátky s vědomím, že co do fotoknih jsem stále stejně pozadu – rok 2024 si na svou chvíli teprve počká (a rok 2025 si evidentně právě teď stoupnul do fronty rovnou za něj), stejně jako větší publikování části fotek, které tak zatím končí „jen“ tady.

Fotografie pro mě zůstává především radostí a způsobem, jak si vyčistit hlavu a dobít energii. Přestože nejsem ranní ptáče a zvuk budíku běžně nepatří mezi mé oblíbené, když jde o focení, je všechno jinak. Ranní mlhy, první světlo a pomalu se probouzející krajina mají zvláštní schopnost mě z postele dostat spolehlivě – někdy dokonce i bez budíku. Občas k tomu stačí jen věta od naší dcery: „Tatínku, pojď se podívat, jaké jsou venku krásné mlhy.“

V tu chvíli na postel rychle zapomínám. Jsem ve svém živlu, hledám kompozice a nechávám se pohltit atmosférou okamžiku – a tahle energie se mi pak hodí i ve dnech, které nejsou zrovna fotografické. Právě z těchto momentů vznikly snímky, které mi v uplynulém roce udělaly největší radost. Které to jsou?

Kouzlo mlžné krajiny

Jak už úvod napověděl, mlžná krajina se postupem času usadila na špici mých oblíbených témat. Svítání zahalené v oparu, pozvolný přechod od modré k zlaté hodince a krajina, která se pomalu odhaluje, mají pro mě zvláštní kouzlo.

Posázaví, kde s rodinou už dva roky bydlíme, k tomu nabízí ideální podmínky. Mlžná rána tu nejsou výjimkou, ale spíš příjemnou jistotou. Uplynulý rok se tak nesl hlavně ve znamení dalšího objevování okolní krajiny a jejího dokumentování v těch nejklidnějších ranních chvílích.

Nohy na zemi, hlava v oblacích

Pár let nazpět jsem propadl focení z ptačí perspektivy. Letecké záběry mají své kouzlo, ale časem jsem si uvědomil, že nic se nemá přehánět. Postupně jsem se tak znovu víc vrátil k focení ze země, ke stativu a hledání kompozic z běžné perspektivy.

Dnes mám pocit, že se mi daří držet lepší rovnováhu. Dokážu si snáz říct, kdy má smysl vzlétnout a kdy zůstat nohama na zemi. I díky tomu se letecké snímky nenápadně vkradly do letošního výběru – o to víc si pak každého z nich vážím.

Morava, můj druhý domov

Když mluvím o dobíjení baterek, nemůžu vynechat Jižní Moravu. Místo, kam se rád vracím za klidem a malebnou krajinou a kde mám u kamarádů své zázemí. Člověk by si řekl, že po těch letech už tam nebude co objevovat, opak je ale pravdou.

S každou další výpravou se snažím hledat nová místa – někdy prstem po mapě, jindy jen tak projížděním okolím. Ať už na jaře nebo na podzim, Morava mě nepřestává překvapovat. I letos se mi tak podařilo přivézt snímky nejen nové, ale často i z míst, kde jsem s fotoaparátem stál poprvé. O to víc se těším na další putování.

Měsíc, věže a trochu adrenalinu

Když jsem zjistil, že bude v září nad Českem viditelné úplné zatmění Měsíce, zbystřil jsem. O to víc, když měl vycházet nízko nad obzorem už v zatmění, což slibovalo zajímavé kompozice.

Realita ale byla trochu jiná. Kvůli oparu u obzoru vyšel Měsíc později, než jsem čekal, a původně plánovaná kompozice tím pádem nevyšla. Následoval zběsilý přesun po polích ve tmě s vybitou čelovkou a snaha rychle najít nový úhel, kde by se dala zastíněná oběžnice dostat do rozumné kompozice vedle věže kostela.

Měsíc se po obloze hýbe překvapivě rychle a každá minuta se počítá, obzvlášť krátce po východu. Nakonec se kompozice přece jen povedla – jen ne ta původně zamýšlená.

A když už jsme u kostelních věží, nemohu vynechat ani několik záběrů z mrazivého vánočního rána v Praze, kdy první sluneční paprsky zvýrazňovaly siluety jejích kostelů a chrámů.

Buďte zticha, můj kluk je v televizi!

Když se mi podaří ulovit snímky, které mají i určitou meteorologickou hodnotu – což ranní mlhy často splňují – snažím se je posílat do Počasí na České televizi. Večerní výběr tří fotografií se pak objevuje přímo v hlavním vysílacím čase Událostí.

V uplynulém roce se mi poštěstilo hned čtyřikrát dostat se na obrazovky. Níže přikládám všechny čtyři výstupy spolu s původními fotografiemi bez zkreslení studiovým záběrem.

A co dál…?

Kam se bude moje focení ubírat dál, je jako obvykle trochu otevřená otázka. V krajině kolem Posázaví mám stále co objevovat a na Moravu se budu rád vracet znovu a znovu – to jsou asi jediné jistoty.

Láká mě také ponořit se víc do astrofotografie, i když vím, že časově i energeticky jde o disciplínu, která si žádá víc prostoru, než kolik ho teď dokážu nabídnout.

Jedno je ale jisté: fotit budu dál. Ať už budou snímky končit ve fotoknihách, webových galeriích, na sociálních sítích, nebo jen v archivech, které si na svou chvíli teprve počkají.

Na závěr malá upoutávka – pokud všechno dobře dopadne, na jaro 2026 vyjednávám prostory pro svou druhou výstavu. Zatím panuje všeobecná shoda, ale dokud nebude všechno černé na bílém, nemohu říct víc než jen: stay tuned! 🙂

A vám všem, kteří jste dočetli až sem, přeji hodně štěstí v novém roce – a ať vám světlo přeje nejen na fotkách.