Tenerife 2026: absolutní tma, mlhopád, opar a jedna zrakvená noha
„Tohle jsem měl udělat už dávno“, blesklo mi hlavou, když jsem se zakloněnou hlavou hltal tisíce a tisíce hvězd na dokonale temné obloze.
Vlastně jsem nikdy nevyrazil sám na čistě fotografickou výpravu do zahraničí. Vždy to bylo buď součástí klasické dovolené, anebo s někým z přátel. Teď se naskytla možnost využít nečekaně nabytého času, a tak jsem si řekl „proč ne?“.
Destinací jsem měl v merku několik, ale jelikož bych se do budoucna chtěl přiučit i astrofotografii, zůstaly v užším výběru pouze Madeira a Kanárské ostrovy. Nakonec to vyhrálo Tenerife. Ne že by se mi Madeira nelíbila, ostatně před lety jsme ji procestovali křížem krážem a přivezl jsem si spoustu fotografií, ke kterým se stále vracím. Ale Tenerife mě lákalo víc.
Severovýchodní cíp s národním parkem Anaga jsem neměl procestovaný vůbec, náhorní plošina u sopky Teide má dokonalé podmínky na astrofotografii a už minule jsem si odsud odvezl hromadu fotek, ke kterým se stále rád vracím.
Pět nocí bude stačit, říkal jsem si, a v kalendáři hledal letenky kolem novu, aby byla obloha v noci dokonale temná. Zkoumal jsem mapy a fotografie z různých míst a vymýšlel, kam se které ráno a večer podívám. Původně jsem plánoval i ubytování s čistě vlastním jídlem, ale poznámka mé ženy, že není nic lepšího než se vrátit po focení východu slunce k hotové snídani, mě nasměrovala pohodlnějším směrem.
Hotel v městečku Puerto de la Cruz se zdál jako dobré východisko. Nedaleko La Orotava, kde leží cesta nahoru na Teide, kousek od okružní dálnice, takže do Anagy se dalo pohodlně dostat za 40 minut cesty. Navíc hotel s obří zahradou a bazénem, kde jsem mohl nabírat další mentální i fyzické síly.
Vše znělo skvěle. Cílů jsem měl několik. Vedle zmiňovaného astra, kdy jsem si chtěl jednak vyzkoušet, jak vypadá dokonalá tma, jsem měl vymyšlenou kompozici Mléčné dráhy s Roque Cinchado. Doufal jsem ve fotku Teide trčící z moře mraků, chtěl jsem do sbírky přidat nějaký seascape na dlouhou expozici. A taky se aspoň jednou podívat na východ slunce...
Přílet v pozdních odpoledních hodinách, půjčení auta a transfer do Puerto de la Cruz mi zabraly víc času, než jsem plánoval. Když jsem se dostal na hotel, zlatá hodinka už začínala, k mému štěstí jsem ale vyfasoval zdarma upgrade na pokoj s výhledem na oceán, odkud jsem si cvaknul několik záběrů zlatavých útesů.
Okolí jsem neznal, nezbývalo než poděkovat fotografické štěstěně za dobře situovaný pokoj a začít plánovat další dny.
Den 1
Mým prvním cílem byla Anaga, vavřínové lesy na severovýchodě ostrova s až mystickým kouzlem. Počasí moc nepřálo, na vyhlídkách jsem většinu času zíral do mlhy, což ale zážitku dodalo další rovinu. Nepříjemný byl snad jen silný nárazový vítr, od něhož jsem si ale sliboval čistý vzduch na noční focení.
Zastavil jsem se i v infocentru, abych se poradil, kam vyrazit za focením, kde mi hrozně milý pán barvitě popsal spoustu krásných míst, vrazil do ruky mapku s jeho poznámkami a dodal, že nemám chodit z cest, že je to zakázané :).
V pátek mě z Anagy nejvíce zaujal Tunel de las hadas, cesta vysekaná do skály u Pico del Inglés. Dalo mi to chvilku čekání, než jsem si ji mohl vyfotit bez turistů, ale výsledek stál za to.
Pokračování směrem na východ nabídlo už roztrhanější oblohu a krásné vyhlídky až dolů na Auditorio de Tenerife v Santa Cruz.
Na jedné z vyhlídek jsem si všiml malé hospůdky, zastavil se na pozdní oběd a s úžasným výhledem vyzkoušel jednu z kanárských specialit – Carne de cabra, takový hodně kořeněný guláš z kozího masa.
Anglicky se se mnou nikdo moc bavit nechtěl a mé dva semestry španělštiny před patnácti lety už jsou hodně zapadané prachem, ale s pomocí chlapíků od vedlejšího stolu jsme se nějak domluvili. Navíc mi dali několik tipů na hezká místa a prý si musím určitě zajít na jídlo do Casa Paca...
Pokračoval jsem dále, odbočku na Benijo jsem záměrně minul, abych se přes San Andrés a Santa Cruz dostal co nejdříve do národního parku Teide a začal plánovat večerní focení...
Počasí dnes přálo, díky větru byla naprosto jasná obloha, na severní straně ostrova se zasekly mraky a já si mohl jen vybírat, odkud bude Teide nejkrásnější.
Prošel jsem několik vyhlídek a krátkých treků, omrkl i místo pro první noční astro pokusy a vydal se zpět na Mirador de Chipeque, odkud byl výhled nejhezčí. Čekal jsem, že tam bude hodně lidí, ostatně jeden z důvodů, proč tak rád fotím východy slunce, je, že se málokomu chce vstávat :)
Ale co jsem našel, to jsem opravdu nečekal.
Parkoval jsem 300 metrů od vyhlídky obsypané místními a stále chodili další a další. Problém byl, že jsem neměl šanci postavit stativ, a tak jsem po krátké úvaze zavelel k ústupu a hledání plánu B. Když jsem odjížděl, fronta zaparkovaných aut už měla víc než kilometr (!) a jezdili další lidé.
Inu, páteční večer.
Ostatně kolem cesty TF-24 byla spousta volně zaparkovaných aut, vedle kterých místní vegetili na kempingových židličkách a užívali si krásný výhled s piknikem.
Popojel jsem o pár set metrů na hůře přístupnou vyhlídku (s o něco horší kompozicí než místní festival Teide for People, nebo jak nazvat davy na minulém místě), kde bylo lidí poskrovnu, zhruba dvě desítky.
I tak nebylo snadné najít vhodné místo, pár přede mnou se mi dokonce několikrát postavil přímo před objektiv a začal si dělat selfiečka. No, co si budeme nalhávat – prošedivělý fotograf asi omladině nezapadal do romantiky pátečního večera.
Mně to bylo jedno – chtěl jsem vidět západ slunce s Teide nad mlhou a podařilo se.
Když modrá hodinka začala pomalu odeznívat, pokračoval jsem dále na západ na vyhlédnuté místo na fotografování noční oblohy.
Vybaven čelovkou s červeným světlem a zimní bundou jsem našel mírné závětří, vytáhl techniku... a asi půl hodiny se snažil rozchodit stativovou hlavu, abych pak zjistil, že jsem špatně připojil jeden USB kabel. Sakra, kdo na to má vidět a proč je tu těch USB slotů asi 5? :D
A pak už jsem jen nechal foťák dělat svou práci a kochal se.
Nevím, kdo z vás kdy byl na místě s dokonalou tmou v době novu, kdy je na obloze vidět střed naší galaxie.
Já ještě ne...
Moc jsem nevěděl, co čekat – bylo mi jasné, že jako na fotce to určitě nebude, ale že to bude pecka. A taky že byla :)
U nás na Vysočině jsem sice zažil opravdu tmavé noci, obzvlášť na podzim, ale Mléčná dráha pro mě byla vždycky taková slabá mlha na nebi.
Tady? Viděl jsem jasná ona tmavá místa, co vidíte na fotkách, všude mraky hvězd a totální tmu.
I když se přiznám, že jsem ji možná čekal ještě o ždibíček větší, nevím :) Zážitek je to pro mě srovnatelný s polární září – ta také na obloze nevypadá tak zářivě, jako ji dokážeme vytáhnout v postprodukci na foťáku.
Seděl jsem na kamenech dobré dvě hodiny, experimentoval s nastavením (a modlil se, že jsem správně zaměřil polárku :D). Někdy kolem půl jedné ráno, když centrum galaxie začalo zacházet za obzor, jsem si sbalil fidlátka a vyrazil na sever.
Hodina v serpentinách byla dlouhá, ale pln zážitků jsem to ani nevnímal. Zhruba v polovině cesty jsem zastavil ještě jednou – zaujaly mě zespodu nasvícené mraky nad severním pobřežím ostrova.
Na vyhlídce jsem potkal dalšího blázno-fotografa, který tu krásu cvakal na mobil. Vracel se z nočního výjezdu na vrchol Teide a nemohl se té noci nabažit.
Stejně jako já...
Na hotelu jsem si ještě před spaním otevřel plechovku piva Dorada a vůbec nemohl usnout, jak jsem vstřebával zážitky.
Den 2
Noční ponocování a únava z cesty se notně podepsaly na mé morálce. Rozhodl jsem se tedy relaxovat s knížkou v hotelových zahradách, maximálně si trochu projít okolní části Puerto de la Cruz. Počasí navíc nepřálo, udělal se nepříjemný opar, podle webkamer nejen u moře, ale i v národním parku Teide, takže to na další astro nevypadalo.
Nedaleko hotelu byla hospůdka s dobrým hodnocením, kam jsem při procházce zaskočil na pozdní oběd a vyzkoušel místní Carne de fiesta s česnekovou aioli. Cestou na nedalekou pláž jsem pozdravil skupinku červených krabů na útesech a okusil teplotu oceánu – víc než příjemná!
S přicházejícím večerem jsem dlouze přemýšlel, kam jet. Opar se místy změnil v těžší mraky, což podle webkamer ale bylo pouze u nás na severním pobřeží, jinde na ostrově vládl silný opar. Už jsem byl v autě a řekl si, že pojedu na výzvědy, když mi došlo, že fotografická štěstěna mě zase naváděla směrem, kterým jsem měl jít.
Abyste pochopili, parkování v Puerto de la Cruz nebyl žádný med, ale noční návrat mi naservíroval místo přímo u cesty na pláž Playa de los Roques. Ta sice byla oficiálně uzavřená, místní chlapík mi ale řekl, že se tam běžně chodí s tím, že je potřeba si dát pozor na cca dvou metrech cesty.
V tu chvíli mi to došlo – proč bych se vydával na putování, když mám pohorky v autě hned u cesty ze srázu dolů?
Přezul jsem se, prolezl zátarasem, který očividně každý ignoruje, a v poklidu slezl až dolů na pláž, kde z moře trčely dva mohutné útesy, jeden dokonce s dírou uprostřed. Absolutní pecka.
Vyndal jsem z batohu ND filtry, abych si mohl příboj hezky rozmazat delším časem (plus současně vymazat skupinku mladíků surfujících ve vlnách mezi útesy), a začal hledat nejlepší kompozice.
Bohužel vrcholil odliv, takže ty nejhezčí kameny byly v tu chvíli zcela na suchu, o dobrém světle se kvůli oblakům také nedalo vůbec mluvit, ale alespoň jsem si vyzkoušel odrazy od mokrého černého lávového písku.
Při návratu na hotel jsem v dálce uviděl ohňostroj a říkal si, že to snad bude znamení lepších podmínek na focení pro další dny. No, kéž by…
Den 3
Opět probuzení do silného oparu značícího další horký den. Aplikace YR.no sice tvrdila, že má foukat severní vítr 8 metrů za sekundu, ale v Puerto de la Cruz se nehnula ani větvička.
Mým dnešním cílem byla opět Anaga, tentokrát jsem chtěl dojet až na severovýchod k pláži Playa de Benijo a zjistit, jestli by se tady nedal fotit západ slunce, ať už dnes, nebo zítra.
Cestou jsem se opět zastavil na vyhlídkách Mirador De Jardina a Mirador Cruz del Carmen, kde v pátek vládla mlha a nebylo vidět dál než na špičku nosu.
A tady mi to došlo – sem musím na východ slunce!
Měl jsem před sebou ještě dva dny, takže příležitost určitě bude.
Pokračuji dále na severovýchod a mám pocit, jako bych dojel do jiného kraje. Vzpomínky na zelenozelenou Madeiru střelhbitě ožily a já se do Tenerife zamiloval ještě víc. Projížďka kolem pláží Playa del Roque de las Bodegas a Playa de Benijo k vesničce Benijo, kde jsem si chtěl dát na doporučení oběd, ukázala, že i pro místní jde o oblíbenou část ostrova.
Zaparkovat se zde prakticky nedalo, většina aut ale nebyla z půjčoven, nýbrž místních. Nakonec jsem našel místo s úžasným výhledem, a jelikož jsem ještě neměl hlad a nikam se mi nechtělo, sedl jsem si zde na kámen s knížkou a střídavě se kochal a střídavě si četl.
Rozhodl jsem se, že tady zůstanu na západ slunce – představa siluet mohutných ostrých skalisek zalitých do zlatavého slunce se mi více než zamlouvala.
Na oběd do Casa Paca jsem se nakonec nedostal, jelikož i zde bylo narváno. Poobědval jsem tedy v Restaurante Los Roques casa Pepe, tentokráte vynikající steaky z panenky s variací mojo omáček, a těšil se na západ slunce. V hospůdce v 5 hodin odpoledne oficiálně zavírali, já ale nikam nespěchal a nikdo mě ani nevyhazoval, navíc mi nabídli ještě domácí čokoládový dezert, kterému jsem neodolal.
Převládající horké počasí mě pak zlákalo vydat se také trochu pohoupat ve vlnách, doufajíc, že můj batoh s hromadou fototechniky se nikomu nebude chtít přes kluzké oblázky táhnout.
Patřičně rozmočen a vylouhován v oceánské vodě jsem pokračoval ve čtení na pláži, když se na nebi začaly objevovat mraky.
A žádné slabé mráčky, ze kterých by byly pěkné červánky, ale poctivé hutné mraky, které nepřinesou nic než šeď.
Chvilku jsem váhal, ale rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat – tady zůstat nemůžu. Sbalil jsem si svých pět švestek a vydal se hledat novou lokalitu, ostatně vyhlídka Mirador De Jardina slibovala i západ slunce s Teide a pokud by mraky byly v údolí i tam, mohlo to být víc než pěkné.
Spěchal jsem, což s sebou zákonitě přineslo pomalu jedoucí auto přede mnou, za kterým se brzy udělala slušná kolona.
Projíždím serpentinou s vyhlídkou, mrknu doleva a koutkem oka zahlédnu něco fantastického – mlhu převalující se přes hřeben hory! Nemůžu zastavit, auta za mnou jedou moc rychle, a tak se po pár stech metrech otáčím na odpočívadle a vracím se zpět.
„Proč tady sakra nikdo nezastavuje?“ říkám si...
Jsou mi jedno ještě mokré plavky, oblékám rychle mikinu, lovím stativ a brašnu s ND filtry.
„Tohle si musím nechat rozmáznout!“, honí se mi hlavou.
Zatímco Nikon jede dlouhé expozice, na mobil natáčím videa a pokouším se o timelapse, který by ale zasloužil svůj vlastní stativ. Nevadí...
Postupně si mě všímají další lidé, zastavují a přidávají se. Fotím, co to dá, říkám si, že mít lepší světlo, byla by to ještě větší pecka, ale to už by toho člověk chtěl moc.
Když padající mlha začne hodně šednout, přijíždí na modrém skútru vlasatý rozesmátý chlapík s přítelkyní vzadu a říká mi, ať jedu ještě do vesničky Taborno, že to tam je ještě hezčí.
Už jsem to chtěl stejně balit, tak ho poslouchám a pokračuju. Nenašel jsem zde sice žádný mlhopád, ale slunce zapadající nad vrcholky hor vykukující z mlžné krajiny.
Parkuju na jediném možném místě – u domu ve svahu, a když vyndávám stativ, začne mi z okna hrozit postarší paní. Lámanou španělštinou ji poprosím, ať mi dovolí tam 4 minuty stát, načež mávne rukou a uvolí se.
Několik snímků jsem chytil a říkám si, že je trochu škoda, že jsem tady nebyl dřív, ale ten mlhopád se zkrátka nedal jen tak opustit...
Na Teide už nejedu, už je hodně pozdě a rozumně bych to nestíhal, takže pokračuju na hotel, kde na terase vypiju plechovku piva Dorada Especial, udělám rychlou zálohu fotek a padám do postele.
Zítra totiž brzy vstávám...
Den 4
Tentokrát jsem nevyměknul, s jasným plánem jsem se po probuzení budíkem vydal na cestu a na Pico del Inglés přijíždím v 7:30, zhruba dvacet minut před východem slunce.
Po cestě potkávám dvojici slečen, která to má namířeno stejným směrem, a na vyhlídce pak polský pár, se kterým si chvilku povídáme, zatímco vybaluju stativ.
In front of me was absolute paradise.
Přede mnou se totiž otevírá naprostý ráj na zemi – na levé straně zamlžené hory a útesy severního pobřeží, na pravé straně pak nádherné siluety a výhled na oceán.
Fotím skaliska na dlouhou expozici s ND filtrem, který pak sundávám a vychutnávám si s dlouhým sklem východ slunce.
To sice opět vychází do silného oparu, ne však tak vysokého jako dny předchozí, takže po pár minutách zalévá krajinu zlatým světlem.
Otočím se a fotím osvícenou sopku Teide čnící nad krajinou, a pak zase zpátky směrem k mlhám. Střídám široké záběry s těmi dlouhými a přeji si, aby ta zlatá hodinka trvala o něco déle. Bohužel netrvá, stejně zůstávám, vyndávám z auta banán a posilním se s výhledem na tu nádheru.
Za normálních okolností bych si na východ slunce vzal termosku s čajem a snídani, abych se pak kochal a v klidu posnídal, tentokrát mi ale bylo líto čerstvé omelety na hotelu, a tak jsem s příjezdem prvních turistů opouštěl Anagu směrem do Puerto de la Cruz.
„Pondělí začalo krásně“, říkám si, „dám si přes den pohodu, možná zajdu na chvilku na pláž a večer zajedu nahoru pod Teide na západovky. Něco tam určitě vymyslím...“
Bohužel, jak krásně začalo, tak rychle se pondělí zkazilo, ostatně jak to umí asi jenom pondělí.
Na pláži se vydávám do moře, když v nejhorším možném místě přijde mnohem větší vlna, než jaké celou dobu byly. Srazí mě k zemi, trochu pomuchlá.
Vstávám, otáčím se a prásk – další, ještě větší.
Bohužel jsem v tu chvíli stál na nějakém kluzkém kameni, noha se podsmekla a šla do vývrtky.
Sbírám se, pajdám k osušce a je mi jasné, že je zle...
Nebudu zacházet do detailů, místo odpolední pohody, nákupu dárků pro děti a dalšího výletu do parku Teide jsem si vyzkoušel pohotovost v místní nemocnici. Nechci riskovat komplikace, a tak večerní focení probíhá z terasy hotelového pokoje – což ostatně byl i samotný začátek mého krátkého pobytu tady.
Den 5
Ranní focení jsem s ohledem na pochroumanou nohu vzdal také, ale ono by nebylo o co stát. Opět byl příšerný opar, cestou v letadle jsem pak koukal, že do něj bylo zahalené i samotné Teide.
A tak dojíždím na letiště, vracím svůj půjčený Opel Corsa, se kterým jsem zde najel skoro tisíc kilometrů, a vydávám se domů do Posázaví za rodinou, která se na mě už určitě těší. Stejně jako já na ně.
Po cestě se v letadle ještě kochám krásným západem slunce nad Atlantikem, píšu tyto řádky a těším se, až zápisky z cest doplním o fotky…
Byla výprava úspěšná?
V mém měřítku tak napůl.
Upřímně, čekal jsem, že si dovezu víc fotek, které budou mít potenciál viset na výstavě. Silný opar - viz foto z letadla - mé plány dosti osekal, stejně jako závěrečné zranění.
I tak se vracím plný zážitků a co se dá dělat, musím se sem někdy vrátit… :)
Hasta luego, Tenerife!
Komentáře