„Tomášku, po obědě pojedeme na Karlštejn, necháme tam auto a půjdeme do lesa na borůvky“, volala na mne babička. Pamatuji si, jako by to bylo včera, když mě s dědou brali do lesa. Nejradši jsem chodil na houby, ale na borůvky se jezdilo „na Karlštejn“, což je kopec, na jehož vrcholu je postaven zámek. Hrozně se mi líbil - aby ne, bylo mi možná 4, možná 5 let, a už jen slovo zámek pro mě znamenalo něco kouzelného. Karlštejn je navíc růžová budova uprostřed nekonečných lesů, což mu jen přidává na pohádkovosti. Když jsem byl starší, pracoval strýček mého nejlepšího kamaráda na zámku jako správce, takže jsme tam trávili hodně času. Pamatuju si například, jak jsme na zámku u rozpáleného krbu zpívali písničky, nebo když jsme v podkrovní herničce čekali, až se přežene bouřka, která nás chytila na výletě. Zámek jsem měl hrozně rád a když někdo řekl slovo Karlštejn, nenapadlo mne nic jiného.
Jak já byl bláhový!
Co si chceme nalhávat, zjištění, že v Čechách je ještě jeden Karlštejn, mě jako mladého junáka celkem překvapilo. Ten druhý byl mnohem větší, majestátnější (ano, je to hrad) a hlavně slavnější (ten „náš“ si nenechal postavit Karel 4… ). Ostatně, kdo bydlí dál než zhruba 20 kilometrů od mé rodné vsi, pravděpodobně nikdy neslyšel o tom, že v Čechách jsou Karlštejny dva. Správně by to ani neměl být Karlštejn, nýbrž Kahlstein (holý kámen) podle nedalekého skalního útvaru, z čehož se časem stal Karlštejn…
Když se ve mne o mnoho let později probudila vášeň pro fotografii, těžko jsem dostával z hlavy myšlenku, abych v rámci putování s foťákem po Žďárských vrších nepřidal do sbírky i snímek mého oblíbeného zámku. Problém byl, že Karlštejn je (jako správný zámek) na kopci, a kdyby jen na kopci - na nejvyšším kopci v okolí. A protože je obklopen lesy, není ani pořádně vidět z dálky. Nějaké fotky jsem tu a tam udělal, to ano, ale nic, z čehož by sálalo ono pohádkové opojení, které si pamatuji z dětství. A pak jsem si pořídil dron… Kde myslíte, že se odehrály mé první zkušební lety? Hádáte správně, v okolí Karlštejnu. Hned jsem musel udělat pár záběrů ze vzduchu, a i když první pokusy nebyly dokonalé, hned jsem věděl, že se na toto místo vrátím za lepších podmínek.
Následující zimu se mi zde poštěstilo zažít jeden z nejkrásnějších východů slunce. Po několika dnech mrznoucích mlh se konečně vyjasnilo, nejnižší ranní teploty klesly hluboko pod -10 stupňů celsia a já si se svým dronem užíval ranní focení a lehké omrzliny prstů na rukou :-). Ono ráno bylo ale i docela smolné - při zasouvání microSD karty do dronu se mi podařilo ji zlomit (ano, opravdu to jde), takže jsem si musel vystačit s interní pamětí a osekat počet záběrů na minimum. Ale i to minimum stačilo k zachycení kouzla tohoto místa, zimní pohádka každým coulem. Mimochodem, po návratu domů jsem si objednal hned dvě nové microSD karty pro případ, že se mi ji zase podaří zlomit. Asi nemusím nikomu říkat, že jsem tu druhou nikdy nevyužil, že?
Při editování zimních fotek „našeho“ Karlštejnu mne napadla hříšná myšlenka - bylo by super mít v galerii Karlštejny oba, navíc je hrad jen hodinu cesty od mého bytu v Praze. Strávil jsem pár večerů nad zkoumáním možností a rozhodl se, že až budou modely předpovědi počasí naznačovat dobré podmínky, dám tomu šanci. Tato situace nastala o pár týdnů později, a jelikož byl začátek července, bylo vstávání opravdu bolestivé (budíček cca ve 3:15 opravdu není můj šálek kávy). Předpověď však hlásala mlhy v údolích řek, přesně to, co jsem potřeboval. A dokonce se mi podařilo i vstát včas :-)
Cesta na Karlštejn za pomalu se rozednívající oblohy proběhla hladce, jen mlhu jsem žádnou nepotkal. Až pár kilometrů před cílem jsem zahlédl mlhu sedící v údolí Berounky - „ano, nevstával jsem zbytečně!“ - blesklo mi hlavou. Jenže Karlštejn byl ještě 5 kilometrů daleko, a když jsem dorazil na místo… nic, žádná mlha. Když jsem se rozhlédl do stran, viděl jsem ji na obě strany v dálce, ale tam, kde jsem ji potřeboval, nebyla žádná. Kruci! „No co, když už jsem tady, proletím se dronem, udělám si pár snímků hrad a pak se přesunu za mlhou a budu trochu improvizovat“, řekl jsem si. A tak jsem odstartoval, nafotil pár nudných snímků hradu a vracel se s dronem pomalu zpátky, když vtom…
Se mlha začala přibližovat …
Zaplnila údolí pod hradem …
A obklopila ho!
Bylo to k nevíře! Kdybych s dronem nevyletěl udělat těch několik nudných snímků a přesunul se na jiné místo, nic takového bych nevyfotil. Fotil jsem ostošest, natočil několik videí a dron začal hlásit slabou baterii. Kruci.
„Nevadí, výměnu baterie provádím rychlostí týmu formule 1“, napadlo mě. Vrátil jsem se s dronem na start, prohodil baterie, znovu vzlétnul a…
… mlha byla pryč.
Nechápal jsem. Jak rychle přišla, tak rychle odešla. Jak dlouho to celé trvalo - 10 minut? Možná ani to ne. Znovu opakuji, měl jsem neskutečné štěstí, kdybych startoval až ve chvíli, kdy se mlha navalila do údolí, pravděpodobně by z focení nic nebylo. Fotky z tohoto rána patří k mým nejoblíbenějším. Celá galerie je k nahlédnutí zde :) Závěrem bych rád řekl, že po zážitku s ranním mlžným focením u hradu Karlštejn jsem začal mít rád oba dva. Na oba mám totiž dobré vzpomínky, které se mi vryly do paměti hodně, hodně hluboko. A rozhodně se na obě místa chci vrátit, rád bych si kolekci rozšířil o snímky z dalších ročních období… třeba příště :-)
PS: Vloni, když jsem stavěl své nové webové stránky, se mne kamarád zeptal, jestli by si nemohl koupit print jedné z fotek Karlštejnu v mlze - jeho rodiče bydlí v městečku pod hradem a chtěl jim dát vytištěnou fotku k Vánocům pod stromeček. Bylo mi ctí a potěšením! Jak print vyšel se můžete podívat tady:
